Radime, mohl byste laikům ve stručnosti vysvětlit, v čem spočívá soutěž strojníků?

Je to dovednostní soutěž se stroji, kdy do poslední chvíle nevíte, na jakém stroji a v jaké disciplíně se bude soutěžit. Soutěžíte na strojích, ve kterých jste třeba nikdy neseděli, nebo je ovládáte ovladači, které jste nikdy neměli v ruce. Máte pouhých pět minut na to, abyste se to naučili, a jdete soutěžit. V Málaze jsme soutěžili na čtyřech strojích: kloubovém dampru, čelním nakladači, dozeru a pásovém rypadle.

S čím jste do Málagy odlétal?

Bral jsem to jako velkou výzvu, protože tam nejsou jen strojníci z Evropy, ale také z Afriky a z Blízkého východu, například z Dubaje. Doufal jsem, že se dostanu do první pětice, protože jsem se chtěl probojovat do dalšího kola v Las Vegas. Byl jsem odhodlaný bojovat a reprezentovat Českou republiku.

Pojmenoval byste myšlenky, které se vám honily hlavou?

Je to hrdost. Vědomí, že jsem se z „blbého lopatáře“ vypracoval na strojníka, který něco umí. Trvá to roky. Není to o tom, že někdo udělá papíry a do dvou let se vypracuje na mistra světa.

Kdy jste poznal, že máte ke strojům jiný vztah než ostatní?

U mě to byla vášeň od dětství. Jakmile někde zavrčel traktor, nakladač, bagr nebo kombajn, rodiče si mohli být jistí, že mě najdou tam. Strýc dělal s jeřábem na dneska už legendární Tatře 148, tak jsem za ním chodil a díval se. Když mě poprvé svezl, byl to zážitek. Říkal jsem si: páni, já jel v tatře!

Pamatujete si svůj první kontakt s opravdovým bagrem?

Ten si pamatuju přesně. Bylo mi asi sedm, když u nás na vesnici pracoval traktorbagr „Bělorus“. Strojník viděl, jak ho bedlivě sleduju při práci, a pochopil. Mávl na mě, jestli si to chci zkusit, a já neváhal ani vteřinu. Tenkrát jsem si poprvé zahýbal páčkami. Zkoušel jsem si pohyb lopatou sem a tam jenom naprázdno nad zemí, ale pro mě to bylo něco.

Kdy jste zkusil pracovat se strojem?

Poprvé jsem doopravdy kopal asi ve dvanácti. Bylo to na kolovém bagru a s ním už jsem nakládal hlínu na auto. Tehdy ještě nebyly žádné joysticky, ale volant a pod ním čtyři páčky.

Jak u vás tyto zkušenosti ovlivnily volbu povolání?

Žil jsem na venkově a nejvíc mě to táhlo k tomu, co jsem vídal kolem sebe, takže k zemědělským strojům. Traktory, kombajny, to bylo moje. Když se mě ve škole učitelka zeptala, čím chci být, řekl jsem, že traktorista nebo kombajnista. I když jsem se vyučil jako opravář strojů, šel jsem dělat traktoristu. Od patnácti jsem jezdil kombajnem po polích. Plnil jsem si sen. Techniku jsem měl v krvi. Pak se mi zas líbilo jezdit popelářským autem, tak jsem jezdil i tím. To mi bylo třeba čtyřiadvacet. To byl můj první tým.

Jak jste se dostal ke stavebnictví?

Měl jsem kamaráda a jeho táta vlastnil stavební firmu, která se zaměřovala na zemní práce pro plyn, vodu a elektřinu. Kámoš mě tam bral, jezdili jsme v bagru, aby o tom nikdo nevěděl, a jednou přišel jeho táta. Kamaráda zdrbal, ale viděl, že mi to jde, a tak jsem k němu nastoupil. Nejdřív mě poslali k lopatě, pak ale přišel záskok na smykáči, pak na náklaďák, kolový nakladač, traktorbagr, pásový bagr a tak dále. Přirozenou cestou jsem se stal univerzálním strojníkem se zkušeností od malých strojů až po ty šedesátitunové.
‍

Kde jste se naučil přesné práci?

Nejvíc mi dala práce pro firmu, která budovala golfová hřiště. Vlastnil ji jeden Američan, který byl sám vášnivý golfista a přitom precizní strojník. Všechno uměl jak bůh, ale když nemusel, nechtěl to dělat sám, protože měl jednu slabinu – děsně trápil ty stroje. Říkal mi, že na golfová hřiště musí být strojník velmistr. Vždycky šel, odehrál míček a ukázal mi, jak to mám udělat. Tak jsem to udělal, on zas odpálil míček a řekl buď „OK“, to bylo dobrý, anebo „fucking“, což znamenalo, že to musím předělat. A takhle to šlo pořád dokola. Jednou mi řekl: Hele, Fucyman, já znám hodně dobrejch strojníků, ale ty seš v tý úplný elitě. Řekni si, k jaký firmě chceš, a až tady skončíme, dostanu tě k nim na místo předváděcího technika. Že se ve světě neztratím.

To byla příležitost s velkým P, ne?

Taková, co přichází jednou za život. Nabízel mi, ať s ním jdu do Polska nebo do Řecka.

Vzal jste to?

Měl jsem rodinu, tak jsem to odpískal a dal přednost rodině. Dneska toho lituju, protože zanedlouho se mi rodina rozpadla. Rozvedl jsem se a šel dělat ke stavební firmě do Ostravy.
‍

Co vás přivedlo k nápadu zkusit se stroji soutěžit?

Začalo to jako koníček. Sejdeš se s klukama, posedíte, proberete novinky o strojích i o tom, co se děje ve světě. Vidíš nové technologie a můžeš si je vyzkoušet.

Počítám, že nervy před soutěží budou na pochodu.

Trému překonávám malým rituálem. Vždycky když jdu k mašině, chytnu se jí, jak se říká, oběma rukama, pokloním se jí a předem jí poděkuju, aby vše dobře dopadlo a odsoutěžil jsem bez ztráty bodů.
‍

Když se podíváme na soutěž v Málaze, za co všechno se přičítají trestné vteřiny?

Parkování, jízda mezi barely nebo kužely, tohle všechno je s přesností na centimetry. Všude se všechno měří a shodit překážku nepatrnou chybou je neskutečně snadné. Není to jen o rychlosti, protože za sebemenší chybičku dostaneš takovou penalizaci, že se zbrklost nevyplatí. Soutěž je velmi komplexní, takže každá ze čtyř hlavních disciplín je složená z více na sebe navazujících úkolů, přičemž splnění každého z nich je obrovsky náročné. Velký důraz se klade také na bezpečnost.

Jakým způsobem se hodnotí bezpečnost?

Za provinění proti bezpečnosti jsou největší postihy. Správně položit lopatu nebo se připoutat hned po nastoupení do stroje zní jako naprostá samozřejmost, ale když je člověk pod tlakem, chybovat se dá i v základních věcech. Penalizace za bezpečnost se pak téměř rovná diskvalifikaci.

Kolik trestných vteřin se dá nasbírat?

Za malé chyby dostanete dvacet pět vteřin, za větší sto nebo dvě stě, ale za nepřipoutání tři sta. Pod tíhou časové penalizace jsi od začátku do konce. Při jízdě v dampru jsem se potýkal s tím, že stroj je obrovský, dráha komplikovaná a těsná a při parkování nemáš šanci vidět na kola. V dozeru jsme museli po předem dané dráze valit pneumatiku a potom radlicí tlačit kovový předmět navlečený na lanku. V obou případech se předpokládalo zapojení asistenčních systémů. Když dozerem nejezdíte denně, je to masakr. A pak přišlo už zmíněné ragby s pásovým rypadlem, kdy mi jeden koš vyšel krásně čistě a druhý vůbec.

V čem ještě to bylo těžké?

Soutěž je rok od roku náročnější co do přesnosti. Disciplíny jsou vymyšlené tak, aby strojníci ukázali, jak si poradí s různými aplikacemi a především jak umí ovládat moderní technologie včetně 3D nivelace, bez níž se některé úkoly ani nedají splnit, například basketbal-ragby s bagrem.
‍

Jak se hraje basketbal-ragby s bagrem?

Na zuby lopaty musíte nabrat ragbyový míč a umístit ho do basketbalového koše. Ragbyový míč je šišatý a pěkně vrtkavý. Byla jen nepatrná šance, že nevypadne mezi zuby. Připodobnil bych to k tomu, jako když chcete hrát basket pinzetou. Ale to byla jen první část úkolu. Po umístění míče do koše musíte krajním zubem lopaty stisknout tlačítko schované za zástěnou. Přitom nevidíte, kam saháte, a právě tady se ukáže, jak strojník ovládá digitální nástroje, které nahrazují lidské smysly.

Z čeho jste měl největší radost?

Už jen z toho, že jsem se do Málagy dostal a mohl soutěžit se světovou špičkou. Vzhledem k náročnosti jednotlivých úkolů jsem měl radost pokaždé, když jsem úkol dokončil a nezničil věc, se kterou jsme se strojem manipulovali. Celkově jsem skončil dvanáctý. Věřil jsem si na víc, ale poslední jsem nebyl. Třeba to vyjde někdy příště.
‍

Co byste poradil svým kolegům, českým strojníkům, na základě této zkušenosti?

Je dobré pracovat ve firmě, kde máte možnost skákat z jednoho typu stroje do jiného, protože soutěže strojníků jsou o všeobecných dovednostech. Moderní technologie neberte jako překážku, ale jako parťáka, který vám pomůže dostat se dál. Předpokládám, že se budou čím dál víc objevovat i v českých soutěžích posádek Caterpillar.
‍

Poslechněte si podcast Z dílny, kde Radim Fucyman podrobně líčí, jak se popral se všemi soutěžními disciplínami na Operators Challenge v Málaze.

‍