Pásáky Cat v zajetí věčného mrazu

Antarktida je nejchladnější a nejsušší místo na Zemi. Ledová pokrývka má místy několik kilometrů, letní teploty běžně klesají pod −20 °C a v zimě mohou dosáhnout až −70 °C. Omrzliny hrozí během několika minut a každá cesta mimo stanici představuje riziko. Přesto zde lidé žijí a pracují celoročně. Výstavbu i zásobování mnoha polárních základen po desetiletí zajišťovaly právě pásové stroje Caterpillar.
‍

Na jeden z nich narazil před lety John Kearns, dlouholetý strojník a zaměstnanec společnosti IronPlanet. Věděl jen, že pochází z Antarktidy a čeká ho sešrotování. Po dlouhém pátrání zjistil, že jde o mimořádně vzácný Cat SD8-LGP, jeden z pouhých jednadvaceti strojů vyrobených v padesátých letech speciálně pro extrémní polární podmínky.

Označení LGP znamená „low ground pressure“ a vypovídá o schopnosti vytvářet jen minimální tlak na podloží díky neobvykle širokým pásům. Právě ty strojům pomáhaly v pohybu po hlubokém sněhu a měkkém ledovém povrchu. Americká armáda je pořídila pro slavnou Operaci Deep Freeze, sérii vojenských a vědeckých expedic, které od poloviny padesátých let budovaly americkou přítomnost v Antarktidě.

Operace Deep Freeze

Hlavním cílem bylo vybudovat stálé výzkumné stanice před Mezinárodním geofyzikálním rokem 1957–1958. Vznikla mimo jiné dodnes fungující stanice Amundsen–Scott na jižním pólu. Do projektu se zapojily desítky zemí a americké námořnictvo vytvořilo speciální jednotku Task Force 43.
‍

První expedice byla mimořádnou logistickou operací. Sedm lodí, ledoborce, nákladní letadla i pásové traktory musely dopravit tisíce tun materiálu do míst, kde neexistovala žádná infrastruktura. Z letadel Douglas C-124 Globemaster se shazovalo vše od kuchyňských dřezů až po sedmitunové traktory Caterpillar. Jeden z nich při selhání padáku dopadl volným pádem do sněhu a způsobil malé „sněhotřesení“, ale další pokusy už byly úspěšné.

Nezastupitelní pomocníci

Pásové stroje Cat stavěly vědecké stanice, připravovaly letiště, odklízely sníh, tahaly zásoby i manipulovaly s letadly a vrtulníky. Později pomáhaly také při budování prvního trvalého letiště na kontinentu.

Mechanik Glen Sankey, který je v roce 1957 udržoval v provozu, později vzpomínal: „Bylo životně důležité, aby fungovaly za všech okolností. Nikdy nás nenechaly ve štychu.“
‍

Polárníci si ke strojům vytvořili nečekaně silný vztah. Dávali jim jména jako Pam, Colleen nebo Big John, slavili jejich „narozeniny“ a považovali je za plnohodnotné členy expedice. Vedle pásových strojů polárníci využívali i elektrické generátory Cat, které zajišťovaly výrobu elektřiny pro vytápění a svícení, komunikační systémy, kuchyně, jednotky pro výrobu pitné vody, radar a přibližovací zařízení pro přistávání. Motory byly zkonstruovány tak, aby dokázaly bezchybně běžet 24 hodin denně i v trvalých teplotách kolem –60 °C. Kolem roku 1960 jich na amerických základnách pracovalo téměř 150 a některé sloužily bezmála šedesát let.

Rebecca se vrací

Mnoho speciálních strojů SD8-LGP se časem ztratilo. Některé skončily v oceánu, jiné v ledovcových trhlinách nebo byly přesunuty do Grónska či na Nový Zéland. Jeden z nich ale přežil.
‍

Buldozer přezdívaný Rebecca byl po letech nalezen zapadaný sněhem. Díky tomu unikl sešrotování a zachoval se v překvapivě původním stavu. John Kearns společně s mechanikem Noahem Pestakem zajistili jeho kompletní renovaci.

Rebecca je dnes nejen vzácným historickým strojem. Je připomínkou doby, kdy spolehlivost pásového traktoru mohla rozhodovat o tom, zda se lidé v jednom z nejnehostinnějších míst planety vůbec vrátí domů.

Že se na tom nic nezměnilo ani po dlouhých desetiletích, se dočtete v článku o dozerech Cat, které v Antarktidě slouží dodnes.

‍