Arktická zlatá horečka

Na sklonku šedesátých let 20. století rozsáhlé geologické průzkumy potvrdily, že se pod zamrzlou oblastí Prudhoe Bay na severu Aljašky skrývá jedno z největších ropných ložisek, které obsahuje více než deset miliard barelů ropy. Jedinou a nesmírně komplikovanou překážkou byl fakt, že mezi nalezištěm a nezamrzajícím přístavem Valdez na jihu leželo přes třináct set kilometrů divokých hor, dravých řek a hlubokých bažin.

Samotná stavba byla zahájena v roce 1974 a protáhla se na tři roky intenzivního úsilí, což z ní v té době učinilo nejdražší soukromé americké stavební dílo s celkovými náklady přesahujícími osm miliard dolarů. V aljašské divočině pracovalo v extrémních podmínkách přes dvacet tisíc dělníků, kteří byli kompletně závislí na leteckém zásobování. Páteří celé mechanizace se pak staly stovky pásových strojů značky Caterpillar, protože buldozery, rypadla a grejdry zajišťovaly mobilitu tam, kde jakákoli kolová technika  okamžitě bezmocně uvízla v ledu či bahně.
‍

Největší inženýrský oříšek představoval všudypřítomný permafrost. Ropa vytěžená z hlubin země vystupuje na povrch s teplotou kolem 60–70 °C a s touto teplotou také proudí celou délkou potrubí. Takový horký proud by zmrzlou půdu pod ropovodem okamžitě rozehřál a rozmočil, což by vedlo k fatálním sesuvům. Projektanti proto rozhodli, že více než polovina trasy musí vést nad zemským povrchem na speciálních nosných pilířích vybavených tepelnými trubicemi, které aktivně odváděly teplo do atmosféry.
‍

Celý hydraulický systém strojů Cat musel projít radikální úpravou, kdy klasické oleje nahradily speciální arktické směsi a kabiny dostaly vytápění schopné udržet posádku v bezpečí před všudypřítomným mrazem. Ropovod byl úspěšně dokončen v roce 1977 a dodnes zůstává fascinující ukázkou toho, co dokáže moderní technika v rukou odhodlaných lidí. A stroje Caterpillar v tomto ohledu byly naprosto stěžejní.

‍