Pracovní podmínky v tunelu měly k běžnému staveništi daleko. Panovalo zde extrémní vlhko a slaná mlha, která je pro běžnou ocel extrémně korozivní. Přestože byla stavba vybavena moderním odvětráváním a připravena na krizové scénáře, stísněné prostředí hluboko pod mořským dnem neodpouštělo žádné prostoje. V rodícím se tunelu totiž nemůžete jen tak odstavit bagr a hodiny špekulovat, co se kde ulomilo či jakkoliv pokazilo. Každá technická závada tak představovala okamžitý logistický oříšek, který bylo potřeba vyřešit dříve, než ochromí zbytek týmu.

Bojové podmínky konstrukce

Ražba začala v roce 1988 a ve špičce na ní pracovalo až patnáct tisíc lidí. Zatímco se jedenáct razicích štítů prokousávalo křídovým podložím, přímo za nimi operovala druhá fronta logistické podpory. Tvořily ji žluté nakladače a manipulátory Caterpillar. Tato technika pracovala v nekonečné síti chodeb, vykládala betonové segmenty, odvážela tuny vytěžené hlušiny a dopravovala klíčový materiál. To, co štíty vyhloubily, musel někdo neustále odklízet, a to v podmínkách, které by obyčejný stroj zdecimovaly během několika měsíců.
‍

Důvodů, proč byla pro tento projekt zvolena právě technika Caterpillar, bylo několik. Vedle extrémní odolnosti proti agresivnímu slanému vzduchu hrála klíčovou roli čistota a spolehlivost motorů. V uzavřeném prostoru podzemí je totiž i sebemenší nadměrná emise kouře bezpečnostním rizikem pro tisíce dělníků. Stroje navíc musely vykazovat absolutní stabilitu výkonu při nepřetržitých směnách 24 hodin denně a sedm dní v týdnu.

Tři úspěšné dekády

Dnes je Eurotunel v provozu již 32 let a představuje klíčovou tepnu evropské infrastruktury, která spojuje vysokorychlostní vlakové tratě LGV Nord a High Speed 1. Konečné náklady na realizaci tohoto megalomanského projektu se sice vyšplhaly na astronomických 4,65 miliardy liber (přibližně 137 miliard korun), investice se však bohatě vyplatila. V roce 1994 byl Eurotunel Americkou společností stavebních inženýrů prohlášen za jeden ze sedmi moderních divů světa.
‍

V současnosti tunel spolehlivě slouží nákladním i osobním vlakům. Každý rok přepraví přes čtyři miliony vozidel a více než dvacet milionů cestujících, což je dvakrát více, než kolik jich zvolí cestu po moři. Vlaky uvnitř mohou uhánět rychlostí až 160 km/h, díky čemuž zabere samotná cesta Eurotunelem pouhých 35 minut (oproti 90 minutám na trajektu). Cestující navíc šetří čas i díky výrazně kratším předcestovním přípravám než v přístavech. Výsledkem je, že cesta z Londýna do Paříže dnes trvá pouhé dvě hodiny a patnáct minut, což je úspěch, na jehož počátku stála právě neúprosná dřina dělníků a techniky Caterpillar.

‍