1. Mezi svými

Je fajn být mezi lidmi, kteří vám rozumí. Kteří znají vaše problémy, vaše radosti a se kterými jste prostě mezi svými. Bylo vidět, že si všichni povídají o strojích, s nimiž pracují, znají se navzájem a potkávají známé tváře, které se na soutěži objevují každý rok.

Občas se objeví i nové tváře, nebo dokonce nová generace. Přicházejí tátové se syny, kteří už také sedí za stroji, a najednou je něco spojuje. Spojuje je firma, zaměstnání i samotná profese. Je to zkrátka činnost, která lidem dává pocit sounáležitosti.
‍

Člověk mezi řádky slyší příběhy, které si účastníci navzájem vyprávějí. Jsou to příběhy o projektech, na nichž společně pracovali, o zaměstnavatelích, u nichž byli a už nejsou. Baví se o zakladatelích a jejich synech, pod nimiž už to není, co bývalo, nebo naopak o úlevě, která přišla s novou generací vedení.

Pořád jedna silná komunita, která drží pohromadě.

2. Jenom kluci

Další věc, které si nelze nevšimnout, je, že jsou tu známé tváře, mladé tváře, šikovní i méně šikovní strojníci, ale pořád jsou to jenom muži.

Pořád slýcháme, že ženy bývají za řízením  strojů jemnější, přesnější a možná i trpělivější. Že lépe parkují, přesněji najíždějí a mají cit pro detail. Do soutěže strojníků se to ale (zatím) bohužel nepropsalo.
‍

Je jasné, že není jednoduché přijít do ryze mužského prostředí jako jediná žena. Přesto by bylo fajn tuto hranici jednou prolomit.

Na to jsem se zeptal i Pavla Škopka. Kdy přijde chvíle, kdy některou ženu aktivně vyzve k účasti? Případně jestli už o nějakých potenciálních soutěžících ví. Která z žen příští rok vyzve letošního vítěze Tomáše Musila z Budějovic? „První důvod je, že v Klubu posádek Caterpillar zatím žádnou ženu nemáme. Měli jsme jednu holčinu, která měla jet do Málagy, ale soutěž pro ženy zrušili a tím to padlo,“ vysvětluje Pavel Škopek.
‍

„Kdybychom viděli zájem z jejich stany, nebudeme se bránit. A kdyby bylo žen víc, uděláme v rámci soutěže samostatnou kategorii, aby se ženy nemusely poměřovat s muži, kteří už mají se soutěžením zkušenost. Pro začátek klidně připravíme něco lehčího, jako třeba dovednostní soutěž v minibagru nebo ve smykem řízeném nakladači,“ povzbuzuje Škopek. „Ale je to v pískovně, takže podmínkou je strojnický průkaz a samozřejmě i členství v našem klubu,“ dodává.

3. Vysoká úroveň, ale hodně ukvapenosti

Disciplíny byly náročné a u některých jsem si na první pohled myslel, že je zvládne jen pár lidí. Nakonec se ale ukázalo, že všech 26 soutěžících při řízení strojů působilo velmi sebejistě.

Málokdo vypadal, že je ve stroji ztracený. Připadá mi, že v minulosti byly rozdíly mezi soutěžícími výraznější. Občas bývalo poznat, že někdo sedí v konkrétním stroji úplně poprvé. Letos jsem měl naopak pocit, že se většina účastníků cítila ve všech strojích jako doma. Ostatně medailové pozice od sebe v celkovém součtu nedělilo ani 14 vteřin.
‍

Od prvních metrů se účastníkům dařilo a nedocházelo k žádným velkým excesům. To je ale pohled diváka. Rozhodčí to viděli trochu jinak.

Kdykoliv jsem s nimi mluvil, své svěřence sice chválili, ale prakticky všichni jmenovali jednu společnou výtku – ukvapenost a netrpělivost. Mnoho strojníků zbytečně spěchalo místo toho, aby se na úkol maximálně soustředili. A právě klidnější přístup by podle rozhodčích většině z těch, kteří ztráceli body, výrazně pomohl.

Jestli si tedy máme z letošní soutěže odnést nějaké ponaučení, chtělo by to udržet na uzdě soutěžní nervozitu a zbytečně nespěchat. To se samozřejmě snadno řekne. Je to stejné jako v atletice nebo v jakémkoliv jiném sportu. Ve chvíli, kdy se závodí, chce být každý rychlejší než ostatní.

4. Moderní technologie vládnou všem

Na stavbách je vídáme každý den. Moderní technologie práci neuvěřitelně urychlují, zpřesňují a umožňují realizovat projekty, které by dříve trvaly násobně déle. A tomu se samozřejmě přizpůsobují i soutěže.
‍

Na letošním ročníku byla například disciplína nazvaná „slepá bába“. Strojníci se museli rohem lopaty dotknout malého bodu, který byl schovaný za zástěnou, a tak se při provedení tohoto náročného úkolu museli spolehnout jen na moderní technologie a informace z displejů. Právě tyto situace jsou i v běžném životě čím dál běžnější a dokládají, že bez technologií to jednoduše nejde.

Bylo zajímavé sledovat, jak se s tím strojníci dokázali poprat. „Jak technologie nastupují i do reálných staveb, dělají v nich pokroky i naši soutěžící. Pro starší to není úplně domácí parketa, ale minimálně mladší dělají velké pokroky. Třidéčko bylo na soutěži poprvé, a tak jsme pro účastníky přichystali ‚zahřívací‘ stroj, kde si všechno osahali, a v ostré jízdě jsme jim pak nechali otevřené dveře, aby vznikl prostor i pro případnou malou nápovědu,“ prozrazuje Pavel Škopek s tím, že příští rok se už dveře zavřou a bude na každém, jak si s technologiemi poradí. „Bude se bojovat o postup do Málagy, a tam už nikdo oko nepřimhouří,“ dodává.

Je to tedy oblast, ve které by se strojníci měli dál vzdělávat a trénovat. Zvlášť pokud se chtějí příští rok vrátit a zabojovat o postup na mezinárodní kolbiště.

5. Přesná ruka a srdce na správném místě se stále počítají

Na druhou stranu stále platí, že přesná ruka, dobré oko a silné srdce na správném místě rozhodují stejně jako dříve.

Ukázalo se to například v disciplíně „potrubní pošta“. Soutěžící museli s téměř dvacetitunovým dozerem Cat D5 přesně přemístit dva kovové tubusy po lanové dráze pomocí tyče upevněné k horní hraně radlice.
‍

Tady opravdu každý poznal, jestli má jistou ruku. Kdo ji neměl, měl problém.

A nestačilo dobře začít. Bylo potřeba vydržet až do konce. Často se stávalo, že někdo tubus správně nasadil, ale během jízdy ho neudržel a nedotáhl ho až za cílovou značku.

Co se týká toho srdce na správném místě, to se ukázalo při otočce na hřebeni náspu. Kdo s tímto strojem běžně nejezdí, mohl by snadno zapochybovat, jestli na hraně neztratí balanc. Pavel Škopek na úvod s úsměvem prohlásil, že kdo dozer převrátí, ten si ho také zaplatí. Nepřevrátil ho nikdo. Ale všichni ukázali, že mají odvahu a zároveň respekt ke stroji. A bez toho by se to prostě neobešlo.

Když už se bavíme o srdci, přichází moment poděkování. Kdo byl v Ledčicích, muselo mu dojít, že na opačné straně byli chlapi, kteří soutěžícím dali obrovský kus sebe. Soutěž vymysleli, připravili, a hlavně se soutěžícími strávili celý dlouhý horký den na stanovištích, často dehydrovaní a spálení od slunce. „Děláme to pro strojníky v našem volném čase. Chceme, aby se náš sport rozvíjel a aby i strojníci viděli, jak se vyvíjejí nové technologie,“ vysvětluje Škopek.
‍

Díků není nikdy dost, a tak to ještě jednou uděláme tady za všechny. Ať už jde o ty, co stáli na registraci nebo jednotlivých stanovištích, o ty, kteří všechnu techniku přivezli a zas odvezli, o ty, kteří to všechno vymysleli, zařídili, domluvili a postavili, nebo o ty, kteří účastníkům navařili a zařídili, aby se všichni cítili komfortně, vám všem díky! A samozřejmě nejvíc šéfovi soutěže Pavlu Škopkovi a společnosti Zeppelin CZ, která celou akci podpořila.

Děkujeme, bez vás by se nic z toho nestalo.

‍