Když se 27. května 1937 Golden Gate Bridge otevřel pro pěší, prošlo po něm 200 tisíc lidí. Málokterý z nich tušil, kdo v počátku projektu odvedl tu nejtvrdší práci. Představte si úžinu s hloubkou přes 100 metrů a proudem, který i dnes budí respekt zkušených lodních kapitánů. Nad ní mlha tak hustá, že do tamního mola v srpnu 1933 dokonce narazil parník. V tomto prostředí, bez GPS a dronů, začala stavba toho nejfotografovanějšího mostu světa.

Bitva o příjezdové cesty

Stavba oficiálně začala 5. ledna 1933. Klíčovým bojištěm prvních měsíců však nebyl samotný most, ale přístup k němu. Na severu bylo nutné v útesech Marin Headlands doslova vylámat trasu pro vozy. Na jihu, v oblasti Presidio, se musely pak zase na vojenských pozemcích musely vysekat nájezdy.
‍

‍

Bez funkčních cest nemělo smysl uvažovat o lití kotev. Zde nastoupila technika Caterpillar, která čerpala ze zkušeností z Hooverovy přehrady. Pásové traktory CAT řezaly cesty do strmých útesů nad úžinou a radikálně zkrátily operaci, která by jinak trvala roky. Jen pro betonové kotvy, do nichž jsou ukotvena hlavní lana, bylo nutné odtěžit přes tři miliony krychlových stop materiálu.

Technický zázrak v srdci krize

Hlavní rozpětí mostu měří 1 280 metrů a jeho věže ční 227 metrů nad mořskou hladinu. Celý rozpočet ve výši 35 milionů dolarů se podařilo dodržet. Stavba byla dokonce dokončena o čtyři měsíce dříve oproti plánu, což uprostřed hospodářské krize hraničilo se zázrakem.

Když hlavní inženýr Joseph Strauss v den otevření procházel po mostě a věděl, že bez těžké dřiny žlutých strojů v první fázi, bez cest vysekaných do skal, po nichž dorazila ocel, by tento den nikdy nepřišel. Caterpillar zde sice nehrál absolutní prim, ale  odvedl práci, bez které by most nikdy nestál.

‍